česko-slovenský L blog

Teórie

filosofování o citu nejhlubším

22. dubna 2016 v 1:55 | zuska janis
Nejde to. Nejde ten cit vykořenit, kdyz celé srdce prorostlé. Není to o nějakém ideálu… Je to o něčem, o čem se říká, traduje, žije v legendách a často i v realitě. Je to něco, o čem si v dětství bájíme a pak po pubertě máme v rámci realistického náhledu na svět mínění, že neexistuje.A nakonec existuje…
I když… skutečně? Nebo je to opět jen výplod mé fantazie?

Těžko říct. Byť forma tohoto citu může být různá. Někdy, nedá se s osobou, vůči které je ten nejhlubší cit, nedá se žít. Protože. Protože si to druhá strana nechce přiznat, nebo do tohoto stadia nedospěla a tzv. "má ráda méně" nebo argumentuje rozumem. Nebo člověk, i když ten hluboký cit v sobě chová, sám si argumentuje rozumem a žití společné vzdává. Když se nechce nechat zničit, vycucnout. Člověk pro ten hluboký cit ztrácí naprosto odevzdaně sám sebe, je schopen udělat a dělat fakt vše. Byť osobní hrdost, nebo takzvané mít se rád, mělo by zaúřadovat a neudělat z člověka rozklepanou trosku vždy, jak se osoba, vůčí které je cit nejhlubší, v dohledu objeví. Jen silní lidé dovedou sami sebe uchovat u zdravého rozumu i přesto, že takovýto cit zakusili.
I když? Jedná se tady o ten nejhlubší a ryzí cit, nebo o čirou a ryzí závislost, která je špatným podhoubím za ten cit nejvyšší jen se vydává?

Milovat lze i parchanta a mít pro nej pochopení a slabost, na každém něco, co hodno milování, bo ten se díky tomu může o něco posunout, pokud si to tedy uvědomí, jakých darů se mu dostalo, aby třeba při dalším setkání v dalším životě se to otočilo…
I když? Otočilo? Nebo se v případném dalším životě přijde na to, že to byla opravdu jen závislost anebo marná snaha, protože "parchant" si vlastně nikdy neuvědomí a vlastně omyl a cesty se finálně rozejdou?

Ten druhý bude mít místo v srdci, duši, prostě tam hluboko a semínko bude čekat na správnou příležitost, kdy se pak potkají, zkusí to a pak se cesty rozejdou, není-li dáno ještě v ten daný okamžik a možna se sejdou později, až "zmoudří stářím" či až v dalším životě či životech - sem tam nějaké to setkání a až je dáno a vývoj osobnosti velmi příznivý, někdy se možná i finálně sejdou, což bude vrchol všech snah jich samotných i vesmíru, jak budhisté říkají, dosáhnou nirvány.
I když? Lze vůbec milováním druhé osoby dosáhnout něčeho jako je nirvána? Nebo si člověk zadělá jen na "celodějinné" trápení a kompromisování. Nebo lze díky kompromisům a toleranci dosáhnout nirvány?

Někteří mají pocit, že už jednou něco také zažili a nikdy nic podobné nepřijde, že největšíi láska života je pryč a že se ten cit do "budoucnosti" nedá přenést... A tak s vděkou přijímají to, co je... A jiný to vnímá zas tak, že pro tento život možná již tu svou největší potkal a potkají se zas až v dalším životě, ale současně cítí, že další věci, zkušenosti a prožitky jsou nutné pro posun věcí aby pak mohlo přijít k naplnění. A pak někdy třeba i dojde k tomu naplnění, když to bude o maximální toleranci, svobodě a přitom vědomí, že jsou tu jeden pro druhého plně, s maximalní podporou, když je třeba a dopřaním osobní svobody, když je jí potřeba. A se souznějícím žitím, kdy ani mnoho slov netřeba, bo tak na sebe naladění, že cítí, co ten druhý potřebuje i přesto že možná jeden ze začátku se tomuto porozumění trošku brání, ale ve skutečnosti s vděčností příjímá... Jedna duše ve dvou tělech...
I když? Může se vůbec duše půlit a nastěhovat se do dvou těl nebo se roztahuje v nekonečnu jako vesmír a "pravou láskou" může být vlastně kdokoliv?

© zuska janis 2016

podstata spisovateľov

22. ledna 2016 v 22:25 | zuska janis
často sa stretávam s tým, že s názorom "ja neviem písať", "viem čo chcem, ale neviem to vyjadriť", "presne tak to myslím, ale neviem to tak napísať" a pritom to nie je nič ťažké...

ľudia, čo píšu (a je jedno či poviedky, poéziu, román), tak sa vlastne kochajú, pozorujú, všímajú si a nasávajú vône, vstrebávajú pocity, zaznamenávajú útržky rozhovorov... a buď si píšu poznámky, alebo to ukladajú do hlbín mozgových závitov (či kombinácia obidvoch) a v správnej chvíli ich to prepadne a potom to zo seba vydajú von v podobe prúdu slov v nejakom čitateľnom útvare.

niekedy to len tak, ako nasali, vypľujú na papier, inokedy to preženú cez vnútorné útroby mysli a závity mozgovne, pridajú čo to z vlastných úvah, či myšlienky vypreparované od iných, neuvedomujúc si, že to tu už niekedy bolo, bo bunky samoľúbosti dávajú radi na obdiv čokoľvek, čo z pera / klávesnice vyšlo na svetlo sveta.

chváliac sa zbrklo čímkoľvek, zaktivuje to bunky autocenzúry, ktoré kriticky zavelia, že to už tu bolo a je to je nápad niekoho iného. vtedy príde na rad tlačidlo delete, alebo sa použijú uvodzovky, pokiaľ ovšem dotyčný, ak píše na klávesnici počítača, zvládne ich použitie, pretože zrovna tieto sú ako na potvoru medzi tými, ktoré sa menia so zmenou rozloženia písmen podľa používanej reči.
takže v tomto prípade platí: "čím viac rečí používaš, tým viac komplikácií v rozložení klávesnice"

a to je to naozaj ťažké v spisovateľskom remesle

© zuska janis 2016

Záludnosti české gramatiky

2. října 2014 v 0:15 | zuska janis
upozornění: vhodné pouze pro osoby chápat nadsázku, dvojsmysly a pokud ti není 18, tak čteš na vlastní nebezpečí, že se dostaneš do křížku se zákonem, protože zákon si myslí, že to pro tebe ještě není vhodné a můžeš mít z toho těžké psychické trauma :)

Jako člověk, který sice češtinu používá dnes a denně, píše v ní poesii, povídky, zážitky, seminárky a skládá k sobě písmenka v dalších útvarech literárních i vědecko-školních, znám základní zákonitosti, ale věci, které se rodilí mluvčí učí rozeznat od narození poslechem, nebo pak drilem ve škole společně s tipy jak si ověřit, jaký správný gramatický jev použít, to v sobě prostě nemám ani mít nebudu. Žádná intuice ohledně jazyka. Ne, to tam není. Proto slovosled někdy nezvyklý a předložky velmi mimózní. A to jsem rodilý mluvčí tady od bratrů a sester :)

Tak třeba shoda přívlastku s přísudkem či jak se to jmenuje a stejně tak koncovky sloves v minulém čase rozdělené podle ženského, středního a mužského rodu a to ještě navíc živého a neživého. Guláš. Strašný. V mé rodné řeči je na konci prostě "li" a to v množném čísle vždy, takže to vypadá takhle:
Oni, ony = li
On = l
Ona = la
Ono = lo
Jednoduché, logické, stejná koncovka v zájmenu i slovesu.

A v češtině? Muži ve větším počtu živí jsou měkí, muži mrtví (rozuměj mužský rod neživotní) jsou tvrdí, střední není logicky s "o" či "i" ale nelogicky s "a" a holky? Prostě vždy tvrďačky. A je jedno, jestli jsou živé či mrtvé.
Divím se, že si to nevzala pod palec nějaká feministická skupina či organizace. Není totiž fér, že u ženských je jedno, jestli jsou živé či mrtvé. Jsou tímto jevem natolik degradovány a poníženy, za ta století používání spisovné češtiny, ale nikdo se na to neohlíží, pořádek nesjedná a ženám se neomluví.

No, ale čistě pragmaticky. Z pohledu mužského je stejně důležité jen a pouze to, jestli má či nemá díru, ať živá, mrtvá či tvrdá. A pokud je to holka, tak jí prostě má. Věřte. Je to více než jasné.

Ale u chlapů to tak zjevné ani jasné není. Asi proto ty rozdíly, jestli živý a či mrtvý. Mrtvému se totiž nepostaví i když je jinak celý tvrdý :)

© zuska janis 2014

O splněných přáních a depresi

12. prosince 2013 v 23:34 | zuska janis
Tak jsem zjistila, že se mě plní přání!
Pověstné, "dejte si pozor, co si přejete" začnu dodržovat hned teď.
Má to jen malý háček (jako všechno obvykle).
Tak třeba… bylo parné léto, dcera u babičky, já chodila do práce, nicméně každý večer volný. Jen pro mne. Zázrak. Jdu si ho patřičně užít. Volám jedné kamarádce… na dovolené, volám druhé kamarádce… pro jistotu nezvedá vůbec telefon, třetí… ta se balí, čtvrtá… má fofry v práci před dovolenou a dělá přesčas, pátá… vrátila se z dovolené s faraonovou pomstou…
Prostě stav na pořádnou depku. V pořádku milý osude, mám mít depku, dobrá, sem s ní, alespoň třeba vykouzlím pořádnou "černou" povídku nebo namaluji temný obraz… Super, těším se. Když mám mizérii, jde to pak samo od sebe. Vše dobré je pro něco zlé. Či vlastně naopak, omlouvám se.

Povinně nepovinná výbava auta

12. prosince 2013 v 23:25 | zuska janis
Pro všechny dívky, holky, ženy, které třeba brzy budou šťastnou držitelkou čerstvého řidičského průkazu a i nějakého k tomu náležícímu povozu, rozhodla jsem se dám Vám, jako budoucím "čerstvým" řidičkám dát pár rad a hlavně doplnit zákonem předepsanou povinnou výbavu o jinou povinnou výbavu, která je nezbytně nevyhnutelná a velmi praktická, byť se o ní v zákoně nepíše ani "ň".

Součásti této nepovinně povinné výbavy je:
Igelitová taška - protože nikdy nevíš, kdy zastavíš na nákup nebo nebude spolujezdci šoufl a ty nebudeš moct zrovna zastavit, nebo budeš chtít nasbírat jablka z nějakého stromu u silnice… a prostě aby to bylo do čeho dát. Logické ne?
Igelitový sáček - podobné využití jako igelitová taška, já nejčastěji využívám jako "odpaďák", jelikož "odpaďáky" běžně instalované v autě jsou buď hrozně malé nebo nevysýpatelné a vybírat ten bordel rukama není nic moc a plný sáček jednoduše vyhodíš do jakékoliv popelnice co potkáš cestou.
Kousek hadříku - když potřebuješ zjistit stav oleje… obvykle není tu zpropadenou tyčku do čeho utřít a o kalhoty, nedejbože sukni, se to zrovna nehodí.
Igelitová rukavice - když budeš potřebovat dolít jakoukoliv kapalinu do motoru, nebo se podívat co to tam syčí, nebo proč to najednou nejede, člověk se po otevření kapoty zamaže raz dva ani neví jak.
Jednorázové vlhčené ubrousky - když už se náhodou i přes použití igelitové rukavice (nebo v případě roztržení) umažeš, není nad vlhčené ubrousky - z důvodu udržování hebkosti kůže jsou rozhodně lepší s aloe vera, kdyby jsi se chtěla rozmazlovat.
Nevlhčené kapesníky - prostě když ti kape z nosu, těch není nikdy dost (nebo když půjdeš nějaké jiné tělesné potřeby budeš vykonávat, holky víme své, že ano - opravdu jich nikdy není dost).
Náplast - auta skrývají častokrát taková nepříjemná ostrá zákoutí a člověk přijde k úrazu raz dva… (nebo třeba při jakékoliv jiné činnosti - třeba když si budeš trhat jen tak pro radost v příkopu u silnice luční kvítí a pořežeš se o trávu).
Gumička - ať už na vlasy, či na cokoliv co je potřeba narychlo spojit k sobě či zagumičkovat (třeba igelitový sáček s odpadem).

Osobní pomsta

23. března 2011 v 22:20 | zuska janis
Byla jsem na výběrovém řízení kvůli práci a... nedopadlo to.
Mám pocit, že na práci, co by byla v okruhu mého zájmu, nikdy nedosáhnu, protože nemám patřičné vzdělání.
I když se stále snažím dovzdělat, tak to zjevně nikdy nebude dost a vždy mě něco bude chybět. Předtím mne chybělo jakékoliv vzdělání v daném oboru - dodělala jsem si. Když jsem se hlásila na patřičné místo, tak řekli, že je potřeba titul - ok, dodělávám si a vzít mne už můžou. Ale furt to nestačí. Teď na mne vyrukují se státnicí z jazyka českého, příště to bude magisterské, pak doktorát a pak už budu v důchodě a skonstatuji, že jsem celý aktívně-pracovní věk pracovala v oboru co mne nebaví a studovala na to, abych mohla dělat to, co mne baví, ale než jsem to stihla dostudovat (jelikož se vždy mezičasem zvedly požadavky), tak už zas nemám věk, na to abych dělala, co mne baví - tak budu děsný teoretik a napíšu hafo knížek a skript, které nebude chtít nikdo číst, ale budou muset vysokoškoláci. To bude má osobní sladká pomsta! cha-cha
Teď už chápu, proč jsou některá skripta a učebnice k neprečtení - osobní pomsta dotyčného autora :D

© zuska janis 2011

Jak vypustit páru a zdravě se rozčílit

11. února 2011 v 12:53 | zuska janis
Nevím, jestli je to věkem, nebo dostatkem času, či spoustou zajímavých zkušeností, ale čím dál tím více se mě rozsvěcuje v některých věcech (aspoň mám ten pocit).
Přišla jsem na to, jak se zdravě rozčílit. Ono je to zdravé občas vypustit páru, otevřít ventil a nechat to ze sebe vyfučet. A pokud se nechcete ventilovat na svých drahých a blízkých, tak toto je jedna z možností.

Potřebujete na to pár ingrediencí, kterými v dnešní době disponujeme téměř všichni: běžný účet, nebo nějaké to pojištění (ať důchodové, životní, nebo úrazové), či paušální služby od kteréhokoliv operátora, služby různých energetických společností (plynárny, elektrárny vodárny).

iný druh

11. února 2011 v 9:32 | zuska janis
V poslednej dobe začínam prichádzať na tom, že chlapi sú úplne iný druh než ja. Vôbec im nerozumiem. Mám pocit, že okrem základného povahového delenia na cholerika, sangvinika, flegmatika, melancholika s možnosťou premiešania, ovplyvnené znamením narodenia a výchovou, aj tak sú ešte niečím iným ako ja. Že je to úplne iná sorta, s ktorou neviem zachádzať a vôbec nemám pre nich pochopenie.

profi-kamaráti

22. ledna 2011 v 9:03 | zuska janis
s deťmi je to niekedy fakt sranda (myslené cynicky i vážne)
dcéra má problém s vlasmi skoro od narodenia, kedy ich mala už pri pôrode na hlave hrozne veľa, nevypadali jej do niekoľkých týždňov ako je vraj zvykom a od tej doby jej rastú... no stále.
pred nožnicami uteká, hrebeň len symbolicky pohladiť vlásky na vrchu a bokoch hlavy aby sa nepovedalo (lebo to, mama, ťahá!)
raz začas nachystám na stôl náradie v podobe hrebeňa, spreja na rozčesávanie a obrním sa trpezlivosťou.

podobenství VZTAH=DŮM

30. září 2010 v 20:06 | zuska janis
Vztah je jako dům. Také se musí pečlivě vybudovat, aby přestál bouře a konflikty. Podobenství s domem je, i co se časové posloupnosti a náročnosti týče, hodně zajímavé.

Odkládání věcí na horší časy

5. května 2010 v 21:43 | zuska janis
Odkládání věcí na horší časy - má to smysl nemá? Toť otázka.
Odkládáme si takhle věci i v duši na horší časy? Třeba trošku zloby - na horší časy, kdyby mě pak chyběla. Nebo trošku smíchu, kdyby bylo moc smutno?
Lze to vůbec nebo ne?

preč s hormonálnou antikoncepciou - roďme deti

15. září 2009 v 14:49 | zuska janis
mám takú teóriu.
podľa odborníkov na hormonálnu antikoncepciu sa ženám pri užívaní tejto ochrany pred neželaným tehotenstvom neuvoľňujú v čase ovulácie (pre laikov menštruácie) vajíčka, ale objavuje sa iba krvácanie - proste tá chémia ho nepustí von. ale zasa na druhú stranu sme sa učili kedysi dávno na strednej škole, že každá žena má presne daný počet vajíčok. žena, keď je v menopauze (ľudovo v prechode), prestáva každý mesiac krvácať (zato sa objavujú iné nepríjemné príznaky), to znamená, že už by mala mať celú zásobu vajíčok vyčerpanú a nezostalo jej tam ani jedno (bolo by treba overiť u lekára). z toho vyplýva, že každá žena, ktorá čo len chvíľu užívala hormonálnu antikoncepciu (možno to tak je i u inej ANT), bude krvácať dlhšie (raz do mesiaca samozrejme), tj aj jej menopauza sa dostaví neskôr. u niektorej z nás to môže zájsť tak ďaleko, že bude krvácať ešte aj v deväťdesiatich rokoch len preto, že užívala HA dajme tomu 5 rokov. a menopauzové príznaky sa u nej do smrti neobjavia vôbec, pretože má proste daný počet vajíčok a tie musí jej telo míňať dovtedy, dokedy ležia na sklade. hm, nakoniec sa môže stať, že sa objavia 70 ročné tehotné babičky (či už o potomka prídu alebo nie, nie je v tejto chvíli dôležité), len preto, že si chcú raz za rok užiť a brali HA. no ale v konečnom dôsledku to môže mať pre nás ženy pozitívne dopady - pretože budeme stále menštruovať a nebudeme na sebe pociťovať príznaky nejakej menopauzy (možno sa časom toto slovo stratí aj zo slovníka), budeme sa cítiť stále mladé a možno i naše telá sa tak konieckoncov budú cítiť - veď majú na sklade stále zásobu vajíčok "ako za mlada" - to znamená, že sa v podstate objavil liek proti starnutiu, resp proti neželanému tehotenstvu s vedlajším účinkom: zastavením starnutia.
ale milé dámy, treba upozorniť, že pre mužov sme nič také ešte nevymysleli a z toho vyplýva, že bude na svete veľmi veľa žien a chlapom bude hroziť skutočné vyhynutie. veď to vidíte už aj teraz sami - plno dôchodkýň a dôchodcov chlapov je poskromne a sú medzi babičkami veľmi obľúbené, div o nich nevedú súboje. no ale dúfajme, že príroda je múdrejšia ako my a zariadi, aby sa napr. narodilo každým rokom o tretinu viac chlapcov ako dievčat a tento problém by mohol byť vyriešený. otázkou zostáva, či by tí mladí "borci" (keďže muži by starli rýchlosťou ako doteraz a u nás by sa tento proces spomalil, museli by sme si hladať vždy mladého, čerstvého chlapa), mali záujem o "nestarnúce" ženy, ktoré by mali síce možno mali vitalitu a iskru štyridsiatničky, ale ten vzhľad by za veľa nestál. myslím, že starnutie kože zatiaľ zastaviť nejde a to by nám skutočne veľmi nelichotilo a tým pádom, nepotrebujeme predlžovať vek len preto, aby sme vyzerali ako "GLOOM".
takže preč s hormonálnou antikoncepciou a roďme deti :-))

© zuska janis

teorie kurvítka

3. července 2009 v 10:00 | převzato z časopisu TrnkyBrnky, autorství neuvedeno
"Určitě jste si všimli, že pokud nějaké zařízení rozeberete a zase složíte, zbude na stole jedna součástka, která nikde neschází a přitom vše normálně funguje.

teória 2.

17. září 2008 v 19:31 | zuska janis
mám takú teóriu... prečo je chodec vždy v práve (aspoň v ČR to tak je a na Slovensku je to veľmi obdobne)? aj keď prechádza diaľnicu na ktorej nemá vôbec čo robiť. to sa stalo aj minule. fičíme autom po privádzači do mesta a zrazu spomedzi kríkov "vybehla" babka s palicou a davaj ho na druhú stranu. našťastie sa nič nestalo, ale keby hej... babke by dali vinu - veď tam nemá čo robiť! ale zažili ste už niekedy, že by dotyčný chodec platil pokutu, platil opravu auta či ostatné škody, ktoré spôsobil? nie, veď na to nemá poistku... a tu je tá moja teória, že je to problém chodca. nech si kľudne takú poistku uzatvorí, keď je odhodlaný riskovať život a prebiehať diaľnicu, privádzač alebo iné komunikácie, ktoré sú vyslovene určené pre motorové vozidlá.

teória 1.

17. září 2008 v 19:28 | zuska janis
mám takú teóriu. načo vymýšľať disky, pamäte a podobné zariadenia, keď majú aj tak obmedzenú veľkosť (v MB prípadne GB). bolo by fajn, keby niekto vymyslel vec, ktorá by mala kruhový prierez, ale v skutočnosti by to bol teoreticky nekonečný valec s otvorom po celej dĺžke vnútri, proste prierez klasického CD alebo DVD ako ho poznáme teraz. samozrejme kvôli preprave a uskladneniu by musela byť tá nekonečnosť narezaná po jednom alebo dvoch metroch. vnútri by nebola žiadna zapisovacia vrstva vo forme fólie alebo podobnej veci, ako je to teraz. proste tá vec (fólia, či čo to tam je) by bola v tej umelej hmote, ktorou je to zaliate všade. skoro niečo ako keby bola pomletá, uvarená, rozvarená - až by z toho bola jednoliata hmota, niečo ako želé, to by stuhlo a dali by sa ukladať údaje ako plošne tak do hĺbky. možno vám to nie je jasné, ale hneď to vysvetlím.
 
 

Reklama