česko-slovenský L blog

Povídkaření

3 krátké příběhy o lásce s hloupým koncem

19. června 2018 v 0:08 | zuska janis
I.
Usměvavá barmanka, veselé ohníčky v očích.
Dlouhý pohled při předání skleničky s vodou.
"Co to bude?"

Vzájemné povídání, víc lidí v baru není.
Nalézání spojitostí, pocit blízkosti, lichocení.
"Budu se těšit příště, jsem tu skoro stále."

O týden, stoupajíc po schůdkách nahoru k baru, zrychlil se jí tep. Otevření dveří, otočení známé siluety od stolku s hostmi, šibalský úsměv a svůdný pohled skenující postavu.
"Dá si dáma kafe?" s řečnickým dotazem, bez dalšího slova, uděláno kafe dle její chuti. Tak jak to vypozorovala. Uběhla jí směna, přišlo pozvání k procházce. Smích, blábolení…. "jsi skvělá, brzy se uvidíme". Úžasné objetí dlouhých rukou, pevné přivinutí, neodolatelná vůně unisex parfému.

Po prvé odřeknutí, po druhé zapomenutí… pak náhodné setkání, jako by se nic nestalo. Posezení, lichotky, přislíbeno setkání další. Nepočetné psaní na messengeri, pozvání k ní domů, prezentace její skladeb, blízkost téměř intimní. Odchod k sobě domů, potřeba sdílet, alespoň nadálku. Odmítnutí strohým "vidíme se v týdnu na baru". "Co se děje?" "Nechci žádné důvěrnosti. Dále jsi pouze platící host a já profesionální barmanka".

Pokračování není. Žádné vysvětlení. Pouze rozplynutí jedné molekuly lásky, další nepřichází.
© zuska janis 2018


II.
Zjevení. Z ničeho nic byla tady. Bez práce, bez bydlení, ale s odhodláním pomoct, kdykoliv je potřeba.

Večery v kruhu přátel. Jeden, druhý, další. Svěřování se, vypořádávání se s těžkostmi sebe sama i někoho dalšího. Utíkající dny, debaty na balkoně, dlouhá procházka, promítání o životě. Společný oběd, večerní pivo. Rozpuštěné zábrany, doteky, pohledy.

Ranní setkání: "Cítím to z tebe, líbím se ti. Promiň, nejde to, nemám ti co dát."
Překvapení z upřímnosti, šok z přiznání si toho, co druhá vnímá a ona vědomě ne.
"Mno, víš, já nic nechci ani nečekám a ..."
"To je dobře. Já stejně zítra jedu pryč."

Doprovození k vlaku, rozloučení, odjezdu žádná jednostranná chemie nezabrání.
© zuska janis 2018


III.
Společné večery v kruhu známých.
Její smutek nad láskou, která je v dáli.
Smutek nad tím, že neozve se, nechybí jí, tak jak ona jí.
Stesk, žal, alkohol a… dávka neštěstí.
"Raději budu s tebou."
Nečekané konstatování, pevné objetí, pusa na rty.

Pár dalších shledání, náhodně letmých dotyků.
Nevinné přespání, kdy zima způsobí přitisknutí.
Propletení rukou, tělo na tělo, příjemné zahřívání.

"Ozvala se mi, vše v pořádku, vysvětleno."
Popřáno štěstí.

Z nové lásky nic není. Čas uvolnit cestu té, co byla první.
© zuska janis 2018

Skrze mlhu derou se stíny stromů (pokračování)

10. května 2016 v 6:28 | zuska janis
(pokračování předchozího článku)

Tehdy se mi zdálo, že je to vše sen. Sen, do kterého ani nevím jak jsem se dostala. Měla jsem pocit, že mi čte myšlenky, plní každé přání, ani nemusí vyslovit. Stačí jen pomyslet.
Nerozuměla jsem tomu, jako můžeme být tak propojené, jak může být takové porozumění, jak…´

Z přemýšlení mne vytrhlo troubení klaksonu z nedaleké silnice. Nadskočila jsem a začala utíkat ulicemi, slzy se řinuly po tvářích. Stále rychleji a rychleji běžet, srdce chce vyskočit z hrudi, nemohu popadnout dech, hlasitý sípot, slzy začali osychat větrem, přes vzlykání nešlo nadechnout se vzduchu…
Zastavení u mostu a hlasité nabírání vzduchu do plic, aby byl vzápětí vyplivnut ven se vší bolestí, kterou jsem v sobě měla. Skřek se nesl hladinou do oken dívajících se na řeku a za jejich okny se rozplakaly děti probuzeného z tichého spánku.
Chytla jsem se zábradlí a pomalu se sesunula bez energie na zem…
Nový příval slz nechával bezuzdně splavovat mou tvář…
"Proč?"
"Proč?"
slovo které se jí mihlo hlavou asi po tisící krát. "Proč?"
Mezi tyčemi zábradlí upřený pohled kamsi do neznáma a podvědomé vnímání proudu řeky a její šumění.
´Odplout´, ´odplout´ šuměla řeka… a myšlenky neodbytně připlouvaly dál.

Autonehoda v dětství, která mi z tatínka udělala invalidu. Proto jsem měla z aut strach. Nikdy jsem si neudělala řidičák a když jsem měla jet někam s autem, tak na jistotu. Jistotu, že dotyčný jezdí bezpečně a pomalu. S maminkou jsme se takhle šouraly na nákupy a zpět kdysi, ale jak víc a víc houstl provoz v ulicích, odmítala jsem jezdit.
A ona, ona to chápala. Svatbu byla naplánována tak, že se vezmeme v jednom malém městečku, který má kousek za ním na kopci kapličku. Často tam bývají svatby a i úředníci jsou vstřícní, tak se povedlo domluvit.
Chtěli jsme, aby to bylo jen naše, tato chvíle, zbytek "našichvašich" se bude v městečku ve vinárně zatím družit. Já měla přijet vlakem a ona "novým" trabantem. Nový bledě modrý nástřik, vypulírovaný vnitřek, vyspravené sedačky. Ráno připnutí bílé stužek na okno, políbení se…
Cestou vlakem v bílých šatech a kloboučku jsem přemýšlela, jak to bude jiné, jak budu opravdu její, jak nám bude spolu skvěle…
Kytka položená na stolečku u okna. Kopretiny co jsem natrhala na louce kousek od nádraží společně s poměnkama. Ovázala bleděmodrou stužkou, co si kvůli tomu vzala sebou. Stejnou, jakou jsme měli na kloboučcích…
A všude přítomný strach. strach z jízdy. Zpět se mělo jet do městečka k vinárně s ní. Autem. Tedy trabantem. Zkouška důvěry. Kousala jsem se do rtu a ujišťovala sama sebe. To dáš, to dáš…´

Bezmyšlenkovitě jsem doběhla domů. Svítalo. Schmatnout batoh a začít do něj bezhlavě rvát všechno co ještě nebylo pobaleno a co došlo pod ruce. Vypnutý mobil s desítkou nepřijatých hovorů hozený bokem.
Strhla jsem ze sebe zašpiněné oblečení, vydrhla se ve sprše… Vrhla se do její skříně s oblečením a vzala vše, co se mi na ní tak líbilo. Jedny džíny a triko jsem navlékla na sebe, byť bylo delší. Zahnout džíny, rychle jednu bublinkovou obálku, vhodit do ní klíče a připsat vzkaz "děkuji mami, jsem v pořádku, ozvu se", načmrkat adresu a s batohem, kabelkou a obálkou v ruce vyběhla jsem ven.
Nasedla na první tramvaj co jela kolem, vyběhla u nádraží z tramvaje, obálku hozenou do poštovní schránky nechala jsem svému osudu…

Vystoupila jsem na malém nádraží na předměstí jak bylo domluveno. Nebyla tady ještě. Po trabantu ani památky. Vlak pomalu opouštěl nádraží a nabíral rychlost do zatáčky až zmizel z dohledu.
Vzápětí přijížděl ze zatáčky z opačného směru rychle další. Zjevně rychlík, pomyslela jsem, ten tady určitě nestaví.
Po silnici šinoucí si to trabant. Bledě modrý s bílými mašlemi. Tak, jak jsme ho nazdobili. Všimla si mne na perónu a mávala. Kromě mne nebyl na perónu nikdo. Už jen přejezd a je tam… Rychle gestikuluji a běžím směrem k ní s vyděšeným pohledem, ona se usmívá…

Náraz, letící plasty z karoserie trabantu, vlak vlekoucí pochroumané auto ještě pár desítek metrů.
S otevřenou pusou a vypoulenýma očima se dívajíc na tu spoušť.
Strojvedoucí řve něco do vysílačky a poté už rychle vyskakuje z mašiny.
Trabant není pořádně vidět. Po vteřině ztopořeného stání se rozbíhám ke zbytkům auta. "Nechoďte sem, zůstaňte tam" řval strojvedoucí, zvědaví lidé vykukovali z oken vlaku…
Hukot sanitky, hasičů…
Všechno mám zahalené v mlze, nepamatuji si ty obrysy a detaily obrazů přesně. Vše kolem mne se točilo strašně rychle. Chvilku přes otevřené dveře, které tam nebyly, držela jsem jí za zakrvácenou ruku a říkala, že bude dobře. A pak ječení sirén… "Ona… ona… Kam s ní jedete?" "Slečno, jste příbuzná?" "Ne… ano… " nevěděla jsem, co přesně říct, která odpověď je správná.
"Takže až se rozmyslíte, přijďte." bouchly dveře sanitky a s hukotem uháněla do města.
"Slečno, máme na vás pár otázek, prosím. Viděla jste tu nehodu?" policejní důstojník se jemně dotkl mého ramene, zatímco jsem stále hleděla směrem, kam odjela sanitka.
"Ano, ona... je moje žena. Měly jsme na svatbu. Musím za ní. Vezmete mne?" naléhavě s neodbytným pohledem se na něj dívám.
"Slečno, nejsme taxi…" "Prosím, já musím…" "Dobře, ale cestou se mi pokusíte říct, co jste viděla." "Ano, ano." odpovídám potichu spíš poloautomaticky než vědomě. "Tak pojďte do auta."

Batoh na zádech, rukou jsem k sobě pevně tiskla kabelku. Kabelku s doklady, letenky a víza. Naskočit do busu směr letiště. Vybrala jsem krabičku a dlouho váhala. Nakonec jí otevřela a dala si prstýnky na ruce. Jeden na pravou ruku, druhý na levou. Opět mi vytryskly slzy. Tak na chvíli zase spolu, na svatební cestě přes Indii. Poprvé a naposled.

Od teď až… do rozplynutí

© zuska janis 2016

Skrze mlhu derou se stíny stromů

10. května 2016 v 6:27 | zuska janis
Skrze mlhu derou se stíny stromů
Slunce nevidět
Svítání pozná se jen díky měnící se barvě mlhy
Tmavě šedá
Bledě šedá
Bílá
Narůžovělá
Do žluta
Svítící neony
Spíš světlo neonů snažící se prodrat mlhou
Bez šance
Pouze nejasné obdélníky
V trochu jiné barvě
Bez jakéhokoliv náznaku
K čemu jsou
Pořád jenom mlha
Od teď až… do rozplynutí

Seděla na nemocniční chodbě v bílých lněných šatech, špinavých od krve. Ruce si již umyla. Moc to nešlo. Hrozně se jí třásly. A třesou se doteď.
Co teď?
Co mám dělat?
Kam jít?
Kdyby tak…

Nedomyslela to. Opřela se o nemocniční zeď a zavřely se jí víčka únavou.

Byl pátek. A jako obvykle šla do prodejny gramodesek, co tam mají nové. Lidé tam nosili své "poklady", kterých se potřebovali zbavit a každý pátek je nově zařazovali. Jako každý pátek se šla podívat, co. A ona také. Obě se probíraly gramodeskami. V obchodě bylo ticho, jen "listování" desek vydávalo jemný nepravidelný zvuk, vždy když dvě plácly o sebe.
Ta druhá přestala listovat. Podívala se tím směrem. Ach, takový poklad našla, Nina Simone. Škoda, že ne já. Jdu hledat dál, určitě je tady i něco pro mne. Určitě tamta deska bude drahá a na ní zatím nemám.
A super, táto je také fajn, tuto beru. A dívejme, další… tak kterou?
"Pokud si některou nebudeš brát, já bych si jí vzala." Ozve se za mnou.
Zarazím se, otočím a vidím jak se na mne tázavě dívá.
"Já ještě nevím kterou."
"Neboj, tu druhou si můžeš poslechnout u mne, budeš-li chtít a nemáš na dnešek program.
Dívám se na ní vyjeveně.
"Neboj, nekoušu. Vídáme se tady již dlouho a všimla jsem si, že vybíráš podobné kousky."
"Tak jo, děkuji."
Zaplatily jsme každá své a vyšly z obchodu.
"Pojď, bydlím tady kousek."
A nadhodila si velkou cestovní tašku na rameni.
"To toho kupuješ vždy tolik?" pokusila jsem se o žert dívajíc se na její kabelu.
"Ne, jasně, že ne" rozesmála se "pracuji v Praze a vždy v pátek, jak přijedu, jdu rovnou sem. A ty?"
"Aha. Já pracuji tady, jen vždy končím pozdě, a už sem pak nestihnu, jen ten pátek. A je super, že to je zrovna nové zboží."
"No právě, myslíme stejně" podotkla, mrkla významně na mne a rozesmály jsme se.

" Tak pojď dál. A nepořádek si nevšímej. Mám tady v týdnu nájemníka a ten to bohužel moc neřeší. Ale do mého pokoje nechodí. Dáš si čaj či kafe?"
"Čaj, děkuji"
"Zázvor s citronem a mátou?"
"Cože?" nebyla jsem si jistá, jestli jsem správně slyšela
"Zázvor, citron, máta"
"Jo, to je super, tuto kombinaci mám nejraději. Není moc obvyklá. Zvláštní, že ji znáš."
"Má také nejoblíbenější, teď v zimě. Než to udělám, tak tady něco vyber, jestli chceš, nebo můžeme pustit tu novou." A otevřela velkou vyřezávanou skříň s policemi, které výškou byly přesně na gramodesky. "To mám skříň po babičce. Také měla ráda desky jako já. To ona mě k tomu přivedla."
Připadala jsem si jako v ráji a téměř neměla odvahu se těch desek dotknout. Jako by byly posvátné.
"Tak neboj se toho, klidně se jimi prohrabej."
"Tak jo, díky. Myslím, že sem budu ráda chodit každý pátek…" zarazila jsem se nad svou vlastní drzostí a konec věty raději polkla a začervenala se. Snad to neslyšela.
"Jasně, v poho, pokaždé, když se potkáme, není problém." A jeje, slyšela, ale vypadá, že to vzala v pohodě. Oddechla jsem si a pomalu se začínala dotýkat desek a jednu po druhé téměř neslyšně listovat. Sem tam jsem nějakou povytáhla a jen s povzdechem "to se někdo má" jí zastrčila zpět.

"Slečno, tady máte tu krabičku, co jste chtěla. A nemůžete tady spát, běžte domů!"
Domů? Domů…. Slovo těžce ztrácející význam každou uplynulou vteřinou. Za chvíli již jen adresa bytu pro přespání.
Pomalu zvednu své tělo, které má dnes snad sto kilogramů a šourám se ven.
Domů…
Jdu pěšky. Boty šoupou o asfalt. Ztěžka střídám jednu nohu před druhou. Je teplo. A i kdyby nebylo, bylo by to jedno.
Sedám na lavičku na začátek tmavého parku, nedaleko pouliční lampy.
Strach nemám. Nepřichází. Nemá kam. Necítím nic.
Jen myšlenky honící se hlavou.

"Podívej se, co jsem sehnala." Ťuká prstem do monitoru.
"Copak?" nakláním se jí přes rameno a políbím na tvář.
"Dívej zlato, přesně takový, jaký jsem vždy chtěla. A ta barva!" Na monitoru se načítá fotka bledě modrého trabantu. "To bude mé první auto!"
Hledím na ni trošku vyjeveně, protože za celou tu dobu, co jsme spolu, mě to neřekla. Ani náznakem. Takové malé tajemství. Z dálky poslouchám její hlas, jak básní: "No prostě je to úžasný stroj. Zvenku bakelit, ale uvnitř! Těžká kovová konstrukce, řazení pohodlně pod volantem, ne kdesi v prostoru v uličce… prostě klasika. Posloucháš mne?"
"Ano, jen jsem to nevěděla, že tak toužíš po trabantu a já těmto věcem vůbec nerozumím. A víš přeci, že mám z toho strach. Raději budu jezdit vlakem do konce života."
"Neboj zlato. Tento stroj budu přeci řídit já. A ty se budeš kochat krajinou."
"Když myslíš…"
"Fakt to bude super, časem si zvykneš a hlavně! Pojedeme v tom na svatbu."
"Na svatbu? A kdo má svatbu? Holky odvedle? Že o tom nevím..." šrotovaly mne úvahy hlavou.
Stoupla si proti mně, chytla mne za ruce, dívá se mi do očí "Přeci my dvě. Budeš-li mne chtít. Budeš?"
Stojím tam s otevřenou pusou, zatím co jí se pomalu vytrácí úsměv ze rtů.
"Děje se něco, zlato?"
Zvedá ruku a hladí mou šokem strnulou tvář: "Ne… já jen… Ano…" objala jsem jí silně, jak jsem jen mohla, zvedla mne do výšky a zatočila se mnou.

´Můžu za to.
Přivolala jsem to. Kdybych se tak nebála, nic se nestane. Takhle je to moje vina.
Tak moc jsem se bála, že jsem to přitáhla. Všechny černé myšlenky se v tu ránu semkli v jednu a neštěstí bylo na světě.
Přitom…
Vina, výčitky, obviňování, znovu a znovu se mi vše promítalo před očima. Od plánování svatby. Vše. I šaty, které si vybrala v jednom etno obchůdku. Prý z Indie.
"Máš ráda Indii?"
"Nevím, nikdy jsem tam nebyla, ale chci tam jet."
"Fakt? já jsem jí kdysi trošku projezdila, znám pár skvělých míst. Co kdyby….?" otázku nechala otevřenou.
Pusa opět dokořán otevřená, jen jsem pohupujíc hlavou vyjádřila souhlas.
"Skvělé zlato! Zařídím." Vlepila mne velkou pusu a začala rychle psát přes Facebook různým lidem.
Za hodinu hlásí výsledek.
"Poletíme za měsíc, den předtím svatba pro "vašenaše"... " používala toto legrační slovo už nějakou dobu.

(pokračování v dalším článku)
© zuska janis 2016

Ve výkladní skříňi

10. prosince 2015 v 23:23 | zuska janis
Jako každý rok, v ten stejný den, stála před skříní a lovila dávno nenošené. Jednou za rok. Úzké kožené černé motorkářské kalhoty, co jí dodávají drsný výzor a pletený svetřík s nadčasovým vzorem a velkým véčkovým výstřihem, který délkou končil těsně pod lemem kalhot, takže bylo vidět její stále hezky tvarovaný zadek.
Prsa sice nebyly již na tom místě, jako bývali kdysi, ovšem uměla si poradit a díky push-upce měla pocit, že jí ňadra podepírají hlavu. Nezvyklý pocit. Ale v zrcadle to vypadalo dobře. Namalovat řasy, ústa, vypnout vlasy nahoru v rozcuchaném drdolu a mohla vyrazit.
Jako každý rok. Od té doby, co odešla. Odešla od toho hovada, který ji třináct let srážel sebevědomí a každým svým pohledem přesvědčoval, že za nic nestojí. Slovem často ani nezavadil. Zato pěstí ano.
Odešla. Po dlouhém přesvědčování od kamarádky, po několika vyšetřeních na pohotovosti a policejních záznamech. Pak chráněné bydlení, azylové domy... až se ocitla zde. Na druhém konci republiky, kde nezná nikoho. Jen psycholožku. Přesvědčila ji, že si musí zvednout sebevědomí, jinak si přitáhne to stejné. Stejného hajzla.
Není mistr manipulace ani různých chození kolem horké kaše. Buď řekne co si myslí nebo nic. I proto často schytala. Řekla co si myslí. A tak si to přebrala po svém. Den odchodu od toho grázla určila jako den, kdy si zvedne každý rok o trošku víc naprosto cíleně sebevědomí. Kdy někoho zbalí a kdo jako omámen půjde za ní.
Už třináct let. Ze začátku to bylo těžší, byť se na ni vždy někdo rychle nalepil. Psychicky to ale nedala. Utekla po prvním drinku, po prvním letmém dotyku. Ale těšilo jí to. Těšilo jí, že má někdo zájem.
Třináct let. Pak už se osmělila a dovolila i letmý dotek. Třináct let. Časem vypila i více drinků, ale nikdy nedovolila více. Až dnes, říkala si. Dnes jsem připravena. Rozhodně vypla hruď před zrcadlem, pak natáhla kozačky a rázným pohybem vytáhla zipy nahoru.
Venku se zadívala do výkladní skříně, upravujíc si prsní svalstvo ve výstřihu, sladce nevědoma toho, u jakého krámu stojí a co za pultem vevnitř vystaveno. Mlsný kolemjdoucí kocour olizuje koutky úst. Potěšena zájmem neznámého více vypla hruď a natáhla obtažený svetr tak, aby výstřih ukazoval co nejvíce z ne už úplně čerstvého, ale pořád atraktivního zboží... Kocour hypnotizujíc výklad, vchází dovnitř a už od dveří se širokým úsměvem hlásí obsluze: mladé telecí... Jako obvykle, dodává. S pohledem nemilosrdného zabijáka zaostřila svůj pohled do prostoru u pultu a naštvaně bouchla do skla výkladu. Kocour se otočil a s tím stejným širokým úsměvem s laskavým pohledem v očích rázně zavrtěl hlavou. Ne ani nemusel vyslovit nahlas.
Rychle zapla tři knoflíky kabátu a naštvaně odcházela k zastávce tramvaje. Snad alespoň v baru bude někdo, kdo ocení její výstavní, byť ne nejmladší, maso a pro dnešek jej polaská alespoň pohledem.
© zuska janis 2015

podzimní ráno

4. listopadu 2015 v 6:36 | zuska janis
Podvědomě vytahuje tyčinku na rty.
Maže ústa pozorujíc mlhu.
Podzimní vzduch se ani nehne, jen ranní mrazík cítit v nozdrách.
Nasává z plna, vzduch proniká dírkami dovnitř. Rozkašle se.
Sakra. Zas někdo k ránu přiložil do kamen nějaké svinstvo.
Nadává pod fousy: to můžou dělat jen lidi, co nechodí ven. A přitom je venku tak krásně.

Nádraží se koupe v mléce.
Našlehaná mléčná pěna jako u latté, které si tak ráda vychutnává. Mléčná pěna s kávovou příchutí.
I mlha má takovou barvu bílo hnědou, mírně do šeda. Jestli je to těmi spalinami či už částečně vstávajícím se sluncem, těžko říct.
Vlak se rozjíždí.

Podél trati se hraje hra "kdo dřív".
Všude jen bílo, stromy, co jindy stojí až někde v dáli, se dobrovolně a s radostí zapojují do hry.
Tři-dva-jedna aaa skok.
Vyskočí z mlhy těsně vedle kolejí. Málem na násep. Málem.
Na podzim hrají tuto hru často, tak mají natrénováno. Vždy se trefí přesně.
Áááá tři-dva-hop. Tento nedočkavec skočil dřív. A další a další. Čím dál více. Zapojují se už i keře do této hry. Tři- a ani dva nestačí říct a je tam další.
Tempo hry se zběsile zrychluje.
Pomalu svítá.
Pozornost zaměřuje na slunce, které si dává mlhu k snídani.
Tvrdí se, že se mlhou prokousává, aby ho bylo vidět.
Lež je to! Samozřejmě.
Viděli jste snad někdy okousanou mlhu se stopami po zubech?
Ne, nikdy!

A kdo ano, ať se přihlásí. Slunce nesnídá. Stejně jako ona.
Také nemá žaludek po probuzení naladěn na jídlo.
Jen spláchnout vodou suchá ústa po nočních můrách, děsech a běsech, kdy člověk z plna hrdla křičí, snaží se, co síly stačí, slyšet jej však není. Nejde to. Honí ho příšery, padá ze skály, schovává se mezi keře a chce křičet o pomoc…. a nic.
Jen otevírá ústa jako kapr a křičí naprázdno. A z toho jednomu vyschne v puse.
Proto alespoň sklenici vody hned po ránu do sebe vpravit, a tu vnitřní pachuť vyplavit, vyplivnout, vyčůrat a spláchnout.

A stejně tak slunce. Po tmavé noci, kdy bálo se a krčilo pod peřinou, kdy vytí psů a skřípaní koček nevěští nic dobré, musí vše zlé spláchnout.
A do nového rána sladce vyhupsnout s mléčnou pěnou nad hlavou, kterou plnými doušky nasaje, vstřebá (někde dále třeba i vyčůrá).
Protáhne své údy a začne nový den.

Dobrý den. Dobrý den.

Klapou kola vlaku po kolejích co ji vezou do práce. Dnes i zítra. Vždy. A vlastně stále dnes.

© zuska janis 2015

přehodila lano a...

15. října 2015 v 11:20 | zuska janis
pohádaly se.
jako už tolikrát.
tentokrát to ale vypadalo vážně. ta se s ní nebavila.

otevřela si pivo.
bublinky radostně se zasyčením vyskákaly ven.
seděla v parném vedru na zahradě v proutěném křesle pod starou rozložitou jabloní a pozorovala jí.
ta se slzami v očích odběhla do stodoly.
nechala ji být. však to přejde. jako už tolikrát.
a kdyby ne, tak nic.
půjdou každá svou cestou.

ze stodoly ozývali se tupé zvuky přehazování nářadí.
buch. nadzvedlo ji na židli jak sekyra dopadla někam do dřeva. řinčení řetězů, se kterými na mikuláše straší děti.
a ticho. jen šustění trávy, jak se ta blížila k jabloni.
v ruce provaz.
"no tak, neblbni, zas se tolik nestalo. běžné hádání. vždyť mne už znáš."
pozorovala, jak pečlivě rozmotává lano. 'neudělá to. jen provokuje.'
ta chytla lano zkušeně do rukou, zatočila se svištěním nad hlavou a hodila.
prosvištělo zelení a spadlo na zem.
minula.
"ještě si to můžeš rozmyslet. vždyť se přeci nebudeš věšet kvůli kočkám. mají být prostě venku. nejsou papírové. co na tom nechápeš? nenechám se takhle vydírat. klidně si tady s tím lanem mávej kolik chceš."
druhý pokus. lano prosvištělo přes listy, obepnulo větev a padlo dolů.
ta na volném konci udělala smyčku. má to prý natrénováno z toho strašení dětí o halloweenu. nejednoho slaměňáka prý takhle oběsila.

'neudělá to, neudělá… jen provokuje.'
"ty mne vážně bavíš." naoko pobaveně, hlas se jí zadrhává, zapíjí pivem.
smyčka na laně se sune nahoru.
začíná ji bušet ve spáncích, srdce zrychlilo, připravená odhodit pivo do trávy.
ta v úrovni kolena lano zastavila, nohu vsunula do smyčky, chytla se lana a zhoupla se na něm.
tam a zpět.
rukama se stále držela, nohu vysunula ze smyčky a vesele zatřepala nohama s komentářem a potemnělým hlasem pronesla "jednou to muselo přijít".

druhý konec lana také přehodila přes větev. uzel, co se ta naučila od starého mořského vlka (brázdil se svou kocábkou po Vltavě a zpět), stoupla si do převisu lana, natáhla se dozadu a pak pokrčila nohy v kolenou a vpřed…
celá jabloň i s ní se začala se houpat.
tam sem, sem tam. nahoru, dolů lítaly blonďaté vlasy ve větru.

nesnášela tento druh humoru.
dívala se na ní, jak se kymácí a motal se jí celý svět.
vedrem, pivem i z ní.
jak si ta neustále dělá legraci.
jak má hlavu v oblacích a nic není vážně.
ani to pohádání se.

už, už to vypadalo.
a nic. zase jen herecký výstup
ale… i tak… přece se nic neděje…
nic se neděje?
právě!
nic se neděje.

flegmaticky se houpe se a tam.
raduje se ze života.
nastavuje slunci svou tvář.
a usmívá se.
i teď mrkla na ní svými andělsky blankytnýma očima.
a zasmála se, jako kdyby kolem přeletělo tisíc skřivanů.

ne.
nemá na to.
neustále se jen radovat.
usmívat.
jako magor.
proto vyvolává hádky, proto se stále s ní štěká, proto jí všechno vadí.
provokace… ignorace… nic
zas jen ta radost.
hlava pukající k bezvědomí.

už neví jak dál.
opít se nepomáhá, spát nepomáhá, nic.
pomalu vstala a šla dovnitř.
vzala bágl, naházela do něj věci, co si k ní na jaře přivezla.
od prvních květů na jabloni je s ní.
samá radost, samé roztopášné pohledy.
samé rozverné poskakování a kroucení se, tančení.

ne, opravdu na to nemá.
slyší šustění jabloňových listů ze zahrady.
stále se houpá.
ještě pár věcí z koupelny a může jít.
odcházet od radosti.
od plného žití.

'lepší holku sis najít nemohla,' říkala jí mamka
'hodnou, veselou, ani zlobit se neumí.'
však to. ani zlobit se neumí. jen naoko.
to malinko svraští čelo, obočí nad pravým okem dá dolů a blýskne pohledem.
herecká etuda č. 3 prosím.
a ječivým hláskem začne vyčítat co ne ona, ale jiní… tak minutu, dvě.
a pak se ta naplné kolo rozesměje, pobavená svým hereckým výkonem.
ona poté jen s podivením mžourá očima, protože vážně potřebovala něco říct, na něčem se domluvit.
nedá se nic. "co jen chceš", řekla ta. a přitom to nejde. dělá si co chce, absolutně, bez domluvy.
"jak jen chceš" říkává a poté si jde po svých a vše zůstane na ní.
nepředvídatelná, nespoutaná, radostná a divoká.

s nevěřícným pohledem si vždy otevřela pivo a pozorovala jí, jak tančí kolem.
už na to nemá, fakt ne.
chytá z té radosti depresi.
listí už nešustí.
ta stojí za ní a dívá se.
"odcházíš?" ptá se pobaveně.
neříká nic.
"tak páááá a přiiijď."
vlepila jí pusu na tvář a odtančila na zahradu.
odchází, klopýtá po kolejích s hlavou skloněnou. další prohra, další zklamání, další letní láska u konce, které to ani nedochází.

© zuska janis 2015

později: celé městečko si šeptá něco o laně.
jak ta byla mladá a veselá a přece nedovedla se smířit se životem.
tehdy pochopila, že život té, byla radostná herecká etuda a výkon hodný ceny, stejně jako hádky a pod tuto skořápku, nedalo se vejít.

Letní rána

11. července 2015 v 23:32 | zuska janis
Každé ráno v létě, po probuzení se na chatě, mám rituál.
Vytahuji tmavé rolety a uvažuji sama v sobě, kolik mrtvolek na hrobečku zvaném parapet opět najdu. Pět či šest, anebo dnes bude více?

Dělám tak, jak bylo zvykem u babičky. Dveře v létě dokořán, okna na severní stranu také, ať to hezky luftuje a kdo by se pořád s tím zavíraním dveří otravoval. Chodí se dle libovůle tam a zpět, boty pořád na nohou. Dokud je sucho, chodí se v botách všude, jen do ložnice ne.

Z malé předsínečky rovnou do kuchyně, která je centrem dění. Nosí se zelenina a ovoce ze zahrady, připravené občerstvení zas ven, stále dovnitř a ven a kočky s námi. Jen ve velkém parnu, zůstávají raději vevnitř, natažené na kachličkách, snažící se s nimi splynout.

Každé ráno otevírám bílá kastlová dřevěná okna, dveře již dávno otevřené, příjemný větrík proudící do tváře a určující dnešní den. Mrtvolky odfouknuté na zem, na žlutou kachličku ty lehčí, na šedou ty težké, co ledva vánek byl schopen poodnést z parapetu. S tichoučkým pleskotem slyšitelným uším kočičím dopadají na zem. Popouzené černou chlupatou labkou, odstrčí se na kachličku bílou. Ne, nejsou živé, žádná hra s nimi nebude, jen zdání to v tom vánku bylo marné, povzdechne osůbka kočičí a jde hledat živé zabavení se ven.

Vevnitř je klid. Žádný bzukot, jen tikot hodin na steně. Čerstvý vánek prozrazuje, že večer bylo vlhko a chlad, den tudíž zavání suchem a vedrem, bouřka určitě nebude. Postupujícím časem, k linoucím se vůním z kuchyně, pomaloučku přilétají. Tu jedna, nenápadně sedne na dveře, samozřejmě otevřené. Tu druhá, na skle okna přilepená, jako agent FBI by šance neměla malé. Třetí průzkumník za pár minut, zevnitř lampy usídluje se, ale něco ho šimrá v nose, tak se zavrtí a hned to slyšet... Bzzzz... Už jsou tady. S přibývajícím večerem čím dál víc. Večer začíná být jejich množství neúsnosné a jsou čím dál drzejší. Už ne jen průzkumníci a letka. I pěšáci a i vojíni v záloze byli povoláni. Ty tedy ale až nakonec, až se rozsvítí. Den se chýlí ke konci a kočky se definitivně vydávají na lov ven, zkorigovat případné přemnožené stavy myší.

Zavírám okna a poté, co se přestane courat tam i zpět a nosit talířky, skleničky, polštáře, vše co venku.navlhne, zavírám i dveře a za doprovodu tichého tikotu hodin a jemného vrčení chladícího zařízení ledničky začín koncert... Bzuuuu, bzzzz, bzííi, různě se menící s častým cink, plesk, vzzzzsss, podle toho, co je pro ty dve milionové oči na hlavě neviditelné.
Z času na čas se některá naštve, řekne si "já na to seru" a hned tak učiní vytvori bledší či tmavější tečku - podle toho, co kde scucla - na okne, dveřích, na skříni, v pokoji či předsíni, je to jedno. Za zataženými roletami, snaží se zoufale za zbytkem světla dostat.ven, stejně zmateně, jako některé kolegyně za žárovkou. Pleskají se o okno, závistlivě koukají na zapadající slunce a šťastně poletující hmyz nad trávou, nadávajíc, jak jsou jen blbé a proč jim generace před nimi nepředali v dědičství, jak.jsou lidská obydlí zrádná a zničující a že to bude nejspíš jejich konec, pokud nestane se zázrak. Zázrak se nestal. Nakonec zhasnuto i v kuchyni a mouchy celé vysílené, také ukládají se ke spánku. Ve tmě nelétají, to se jim nelíbí, čekají na nový den.

Ve čtyři svítá, za oknem jas je vítá a zas a znovu zkouší přes okno se dostat, nechápou co za šílenou hmotu je nechce pustit ven, přeci když vletěly dovnitř, musí to jít i ven. Nejde. Obyvatelé ještě spí, rolety zatažené, ani ventilačka otevřena není. Není to pavučina, nebrání jim v pohybu křídly a přesto nemohou kam by chtěly... Zrádné to. Ani zlobit spáče nemůžou, vysilujícím bojem vyčerpané. Padají na dřevěný parapet, hromadný to hrob, národa mušího, kde v rohu číhá pavouk na velmi snadnou kořist a sklo na okně je osrané neustále.

© zuska janis 2015

Zrcadla by měla tendenci hrůzou černat (pokračování)

10. dubna 2014 v 20:56 | zuska janis
(pokračování z minula)

"Čus."
"Ahoj, super že voláš! Tak rada Ťa počujem. Tak ako?" celá rozradostená, že jej zavolala Ona prvá.
"Bola som dnes na súde. Podať to vysvetlenie. Tak len aby si vedela."
Zostala ako oparená. Úsmev zmrzol. "Na súde? A prečo? Čo sa Ti stalo?"
"Len… no… Vraj Ti to tiež poslali, nie?"
"Nie, nič nemám. O čo ide?"
"Aha, tak neviem, poslali to poštou, mne to prišlo minulý týždeň."
"Aha, neposielali to na trvalú adresu? Tam sa ja nedostanem."
"To neviem, to je tvoj problém."
"A čo sa teda deje?"

Zrcadla by měla tendenci hrůzou černat

10. dubna 2014 v 20:54 | zuska janis
"Zrcadla by měla tendenci hrůzou černat
A plakala by kousíčky skla neštěstím…"
Zatvorila dvere od bytu a papier, čo držala v ruke, hodila bez mihnutia oka a akejkoľvek známky starosti o to, kam dopadne, do priestoru.
Mechanicky, ako robot išla do dielne a vzala kladivo. Nie to najväčšie, ale to stredné. Dosť veľké na to, aby nemusela búchať desaťkrát a hlavne, aby sa to rozletelo s primeranou gráciou. "Aj pohyby s kladivom môžu byť elegantné, hodné pravej dámy" pomyslela si.
Dívala sa do zrkadla. Sama na seba. Bez akejkoľvek známky emócie. Videla len tú úplne cudziu osobu, ktorou sa stala.

Zranená hrdosť

6. ledna 2014 v 19:30 | zuska janis


(Predvečer štedrého dňa, stoja na peróne dve ženské postavy, oči majú len pre seba, držia sa za ruky)
"Prepáč, už musím ísť za malou, veď vieš, čaká ma."
"Áno viem, jasné. Ja to chápem, že 24. budeš s ním, je to jej otec. Veď sa uvidíme 25. Teším sa na vás na obidve. Užijeme si potom spolu celý týždeň. Dúfam, že sa malej darček, čo som jej kúpila bude páčiť."
"Určite, to sa neboj, vybrala si dobre. A ten odo mňa si rozbaľ až pod stromčekom, áno?"
"Jasan. A bež už, lebo to nestihneš."
"Stihnem."
Pobozkajú sa, silno objímu, jedna naskočí na vlak, druhá jej máva.


(V jej dome zatiaľ pobehuje je dcéra a cpe do batohu veci.)
"Tak poď už, zasa sa šuchceš."
"Počkaj tati, ešte nemám v batôžku všetko."
"Tak poď, pomôžem Ti. Tak to by malo byť všetko. Bež si sadnúť do auta a počkaj ma tam. A pripáš sa medzitým, nie že budem musieť potom čakať."
"Áno, tati."
 
 

Reklama
Reklama