česko-slovenský L blog

Ostatní tvoření

Jablko poznania

16. února 2018 v 20:54 | zuska janis
jablko poznania
vypadlo z tvojich rúk

s vykúsnutým oblúčikom
a otlačkou tvojich pier

so šťavou ostávajúcou
na štíhlych prstoch

každým ďalším kúsnutím
ako vášeň vytryskáva

sladká po kvapkách
steká nahým telom

čiaru vytvára
chutí slastným hriechom


...
zo sladkej Evy nevinnej
sladko vinná stáva sa


© zuska janis 2018

Má motivace k závodění - a proč nikdy nevyhraji

29. února 2016 v 16:10 | zuska janis
Byť chodím na závody, byť se podívám na uběhlou vzdálenost a čas na aplikaci v telefonu, vždy nechápavě a celkem pobaveně čtu o tréninkovém plánu, systematičnosti, pravidelnosti, běžeckém denníku, zlepšování se, zařazení prvku A či B do svého běžeckého koloritu. Na co si dát pozor při závodech, jak to dělat, když závody jen testovací na kondičku a když chceme na co nejlepší výkon.
I když má přítelkyně vždy nechápavě kroutila hlavou tak či tak (byť jsem jen dávala do kapsy mobil), protože vůbec nejezdila na závody ani nic neměřila, tedy krom času na klasických digitálkách, aby věděla, kdy je pryč hodina běhu.

A já vlastně také "pouze" běhám. Způsobuje mi to úsměv na rtech. Když je zle psychicky, neznám lepší antidepresivum. Tedy ještě kolo, pravda, velmi obdobné, jen překonané vzdálenosti jsou větší. Ráda se spoléhám ale více na vlastní tělo poslední dobou, než na sezení na nějakém stroji, byť je to mé oblíbené kolo (protože takového větru kolem uší a ve vlasech při běhu dolů kopcem jednoduše nedosáhnete ani náhodou).

Ale zpět k běhání. Terén, neterén, člověk není omezen téměř ničím, pokud se zrovna nebrodí močály ci tekutými písky, případně nepodklouzne na vrstvě bláta či sněhu. Poháněn vlastníma nohama, hlava přemýšlející, ruce kmitající. Pravidelnost střídání nohou, pravidelné ťapání bot, pravidelný hlasitější dech dostávají člověka do jiných dimenzí, resp. umožňují úplně volný průtok myšlenek, které se chytí příležitosti a začnou poletovat sem a tam.
Najednou spousty času a prostoru promyslet, na co jindy nedostáva se, protože kolem pobíhají děti, či je člověk zaměstnán prací, partnerem.

Někdy jen člověk nad krásou přírody zcela ztrácí dech, neumí se vynadívat na všechny krásy kolem... tu obdivuje mez plnou květů, tam počítá srny na polích a jindy dostane se do hlubších sfér a začne sám na sebou přemýšlet, nad svým směrováním, posuny, propastmi či výšinami. Nohy střídá bez přemýšlení a připadá si jako Forrest Gump, prostě běží, neřeší vzdálenost či počasí a pokud běží již známou trasu, najednou se diví, že už je doma, byť ještě pořádně nevyběhl.

Nerozumím běhání podle tréningových plánů, dodržování pravidelných rozpisů, vedení běžeckých či tréninkových denníků. Nejsem vrcholový sportovec, tam to má jistě hlubší a větší smysl. Vím, že na stupních vítězů nebudu (tedy pokud nepočítáme, že budu ve věkové kategorii, kdy už nemám soupeře, nebo je jich jen málo), tak nerozumím tomu, proč se honit, běhat intervaly, počítat sekundy zlepšení. To bych poté přeci neměla kdy přemýšlet a obdivovat krásy přírody už vůbec ne.

Mám pravidlo co se daří dodržovat, že nikdy neběžím 2x stejný závod a pokud náhodou ano, tak jinou délku trati. Těch závodů je u nás tolik, že je z čeho vybírat a když si dám jeden max dva měsíčně (v "sezoně"), stejně na další rok spousty zůstává a přibývají další.

Mám radost ze závodění jako takého, předzávodní atmosféru, pozávodní setkání se s ostatními a pokec, jak to šlo, potřesení rukou se spoluběžcem a také poznávání nové trati. Ať už ve městě či v terénu, někdy člověk běží tam, kde by se jinak nedostal. A někdy až dojímavé, když někdo překoná sám sebe, psychicky potáhne někoho dalšího, lidé různě hendikepovaní a v cílí září jako sluníčka bez ohledu na pořadí, protože překonali sami sebe.

Ano, v tom vidím jediný smysl těch závodů. Překonat sám sebe. A pokud jsou to závody "s pomocí", kdy startovné věnováno někomu, o to větší radost z běhu a zážitek si člověk odnáší domů, ví, že to poběhování krom něj samotného pomáhá ještě i někomu dalšímu.

A to je na tom to hezké a mně osobně dává motivaci. Takže se k těm intervalům zase asi nedostanu :D


© zuska janis 2016

Nešťastné počasí

29. února 2016 v 11:00 | zuska janis
Pohybujíc se vpřed
Míjím osamělé běžce
Kopírující povrch krajiny
Rozvrásněné počasím
Kterému na světě nedobře jest

Teplo, mráz, déšť, slunce
Střídající se v rychlém sledu dnů
Jako vzteklý pes začne zuřit a spustí vichr
Jindy spláče, vzápětí zkrápěné chodníky suší
Hlavu posmutnělou smutně věší

Proč mu nedáte někdo antidepresiva?

© zuska janis 2016

čočka

24. září 2015 v 11:09 | zuska janis

valí na tě očka
válí na tě pachy
větry spílá taky

čechrá chlupy kolem řitě
vilný závan probudí tě

s tlakem letí do dáli
v očích jemně popálí
a bezelstně pluje dál
roztahující svůj tvar

tam se mísí se vzduchem
ztrácí sílu obloukem
střeva chtějí vyplivnout
tu hmotu hutnou šedivou

tlak zkoušejí stále dál
pouze prdel má svůj tvar
plyny zvěstí sopky výbuch
najednou to začne kynout

křeče tlačí na stěnu
jestli já to doběhnu

© zuska janis 2015

Uvěřitelná lehkost běhání aneb zrodila se běžkyně

26. ledna 2015 v 23:05 | zuska janis

Běhat jsem začínala před rokem. Necelým. Kvůli výšlapu do Tater, aby si neřízla ostudu, když to mé hory mateřské.
Ostudu jsem si neřízla a u běhu zůstala. Mé první běhací botky "ňúbalancky" se mi pomalu ale jistě rozpadají, počet naběhaných kilometrů zcela určitě bude zajímavý (i bych se pochlubila, i nevím, ze začátku jsem to vůbec nijak neměřila), čas na jeden kilometr také nebude nijak tragický, absolvovala jeden závod, motivaci neztratila a nutit se nemusím…
Spíš mám tak vše nějak naopak…

Jak vznikly mořské panny

24. ledna 2015 v 0:36 | zuska janis

Drazí, všichni víte, jak se z malé morské panny stala holka (sice za otřesných vyděračských podmínek v ničem si nezadávajíc s nejhoršími otrokáři) a poté, protože nesplnila nesplnitelné, o svůj mladý mořský život přišla a rozplynula se. Je jedno, kterou verzi znáte, zda-li jako morská pěna či teplý mořský proud, co někdy roztopášně obtěžuje plavce hlavně s pánským přirozením nebo jako vánek či vítr povívající u mola a zvedající za trest i ze závisti sukně holkám, protože sama jí byla pouze krátce.

Ale víte vy vůbec, jak na svět přišli mořské panny? A víte vy vůbec, že doopravdy byly pannami a navíc dobrovolně? Až na tu malou, která to brala jen jako úděl a odmítala se smířit s tím, že by se nedověděla proč, byť už to přesně nikdo z jejich vrstevnic, předvrstevnic ani nikdo z těch žijících prostě nevěděl a jen si to předávali jako informaci z generaci na generaci, že tak to prostě je a hotovo. Nevím, jestli znáte pokusy o opicemi a bánany, které mají v kleci, kdy nakonec se žádná z opic banánu ani nedotkne, byť je mají hrozně rády, ale ani jedna neví proč, protože z těch původních opic, které zažily krutý trest, když se dotkly banánu, tam dávno už ani jedna není.

No a abych se vrátila k tématu. Malá mořská se sice dověděla prd, protože byla proměněna v dívku a než si stihla cokoliv pořádně užít, tak se proměnila v něco (pěna, proud… viz výše), jen proto, že ho (myšleno prince, ženění chtivého) zblbla nějaká energická, jak se u nás říká "erdegbaba". Jako každý správný ješitný chlap se chytl na to, že ho častovala prázdnými slovy, jak je úžasný, skvělý, neuvěřitelný, nafukoval se jako krocan a přes ten nafouklý hrvol, kdy se mu odkrvil mozek a přestal mu myslet, zcela zapomněl na tu malou, co sice nemluví, ale má jiné kvality. Jen co by to bylo za chlapa, kdyby měl čas a chuť to zjišťovat, když jiná (také ne nehezká), se mu sama podbízí, že? Jednoduše se mu nechtělo.

A to, že se mu nechtělo, no to už je o lenosti, která, jak tvrdím já, je nejhorší nemocí na světě a jednoho dne nás možná i zabije. Protože budeme líní vstát, budeme líní spát, budeme líní jíst, budeme líní dýchat… nebude se nám chtít zhola nic. Sice je strašně moderní říkat o "challengi", výzvě a jiných zajímavých slovech, které často slovy zůstávají. Pár lidí sem tam nějakou tu výzvu přijme, překoná překážku, jde do akce. Ale ti ostatní? Proč by někam měli chodit a proč by měli něco řešit a proč by měli něco překonávat a proč… a proč… a proč…
A tak se nic nestane a nic se neuděje a tisíckrát nic zabilo vola a tradá… je to tady, konec, smrt.

A opět jsem odskočila od tématu… ale vždyť víte o čem mluvím, nebo ne?

Pokud ne, dovíte se v pokračování… pokud tedy opět někam neodbočím :D

© zuska janis 2015

panny mořské

22. ledna 2015 v 22:27 | zuska janis
dnes
panenská modř
ve vlasech

mořská hladina
konejšící
slaný vzdech

v bublinách
skryté tužebné
pohledy

milostné doteky
na kůži
šupinaté

vlny lechtivě
konejšivě
chladící
...

spalující vášeň pod kontrolou
slaná voda trestající ranění
všechny panny vodní

bojící se rány se solí
od kruté mořské vody
odolávají spalující vášni

není možné, není
být pannou morskou
a milovat nezlomně

© zuska janis 2015

Myšlenkoví červy

25. září 2014 v 10:08 | zuska janis

Dne 25 v den narozenin mé dcery
Píšu Ti drahá má toto psaní
Poslouchající kalendář český
Hlava nevymytá jednoduchými myšlenkami
Slova vrtají se jako mozkožrouti
Na klávesnici pletoucí se ypsilon a zet
Chce se brečet tak nějak podzimně

Tak ráda bych…
Hlavu prázdnou
Ruce plné
Po obídku láhev píva
Žití jednoduché
Ne, to nejde

Nebylo mi souzeno

A tak schovaná pod peřinou
Slzy na krajíčku, v koutku duše
Skřítek nehty si kouše (jen pro ten rým)
Myšlenky těžké protékající prostorem
Nemají kde zachytit své háčky
Příjemce svými senzory hledají
Vidím je plout v povětří
Tvářím se nenápadně
Hlava schovaná pod polštářem
Ratlík třesoucí se
Břicho turistu lodního
Bolest tupá, odhalena
Vrtají se dovnitř

Radostí hlodají mé útroby
Vytlačují tekutiny
Hlava těhotná
Beru pero zvolna
Nenápadně čistý list
Lapám do síťky motýlí
Ukládám do postýlky bílé
Hají dadí zpívám mile
Zaklapnu
A nechci vidět, zmiz
Stále vrtá tam, ten odporný…
Přelož, buchni, skrč, trh, škrt
Oheň hltá písmena
Hlava pro dnes spasená

© zuska janis 2014

Bajka o zubech

15. září 2014 v 17:42 | zuska janis

Nedávno, nebylo mi dobře na duši, svěřujíc se přítelkyni, říká: "Tak ukonči vztah, třeba to bude ono." Dívajíc se na ní nevěřícne, jí říkám, že to takhle nejde, systémem pokus-omyl. Některé věci jsou prostě nezvratné pak. A vyprávěla jí tuto bajku, kterou nevím, jestli jsem někde slyšela, nebo zrovna tento příběh ke mně přišel, aby jí ho věnovala.

Byl jednou jeden muž, který už delší dobu trpěl bolestí zubů. Návštěvu u zubaře stále odkládal, ale když už to bylo dlouho a bolest příliš velká, přeci jen se vypravil. Protože měl strach ze všech těch přístrojů, říká mu: "Mám pocit, že mne bolí vše, všechny zuby do jednoho." Zubař na to, že to není možné, že to bude určitě od jednoho či dvou zubů, ale tím, že je to již dlouho, tak se mu zdá, že ho vše bolí. Chtěl pacientovi prověřit jeden po druhém každý zub, aby našel ten bolavý. Pacient to ale odmítl s tím, ať prostě zkusí ten, který na první pohled zdá se mu špatný a ať ho dá rovnou pryč. Žádné vrtání ani nic. Doktor tedy vyhověl pošetilému přání pacienta a vyrval mu jeden zub.
Pacient spokojený, ani nechtěl vědět, jestli byl opravdu pokažený a pelášil šťastný, s vidinou nebolících úst, domů.
Za týden byl u lékaře opět a říká mu: "To nebyl on, zkuste jiný." Zubař vyhověl pacientovu přání a vytrhl zub další. Takhle to šlo po dobu několika týdnů, až muži zůstalo v puse rozmístněno jen pár zubů. Přišel za zubařem a hlásí, že bolest ustoupila. A ptá se zubaře: "A jak teď budu jíst?"


Také já dala mé přítelkyni dotaz: "Když všechny lidi ze svého života budu postupně umazávat a odstříhávat, aniž bych věděla, kde je pravá příčina, a zůstane mě jich pak pouze pár, pro co pak budu žít?"

© zuska janis 2014

Slepičí pojednání č. 2

13. července 2014 v 17:01 | zuska janis

Včera šla jsem večer (rozuměj za černočerné tmy, čili v noci, byť pro své alibi uvádím večer) zavřít slepice, když jsem přišla po kafíčkování s kamarádkou domů. V té tmě nic podezřelé. Dnes ráno, slepice mrtvé, natažené, hlavy uhryzané, jedno tělo chybí úplně. Nejspíš kuna. Dělá to tak. Jednu sežere, ostatní pozabíjí. Nemůžu jí nic vyčítat, pokud živí mladé.

Také jsem matka a já přišla pozdě (nebo možná i ne, podle toho, co jsem četla o kunách a o tom, co "umí", dostala by se dovnitř i tak). Jen nechápu, proč si neodnese jednu a zbytek slepic nenechá živé, aby mohla přijít příště. Jako do komory. Nelogické uvažování. V tomto se do ní nedokážu vcítit.
Proč si nenechává čerstvé maso do zásoby. Pozabíjí a příště musí smrt rozsévat zas a znova. Ve velkém. Chápu její zabíjení, kdyby…: kousek dnes, kousek zítra. Krmí mladé, potřebují, pokud jako hadů jich je, není to jednoduché. Je jen matka. Já jsem matka. Matka matku chápe. Nechápe nelogické smrtelné běsnění (prý je to běsnění jen z leknutí, ale tomu moc nevěřím).

Pozn: jen tak mimochodem… také jako lidé zabíjíme hromadně (a bez leknutí). Na jatkách. Maso pak hnije v obchoďácích. Zbytečně. Zbytečná smrt. Jsme kuny, lasice, tchoři….??? S elastickým tělem, ohebnou páteří jako hadi. Jsme hadi, či zcela bezpáteřní?

Holky dostaly, až na tu jednu, která nebyla nalezena a tudíž mohla by být maximálně vystavena její fotografie, kdybych nějakou měla, vystrojen pohřeb a víc v tuto chvíli pro ně již neudělám.
Takové smutné ráno. Asi přátelské upozornění zhůry, že pokud nebudu chtít jenom farmařit, budu se muset smířit s tím, že některé věci nebudu mít. Třeba čerstvá vejce.
Nejspíš, jednou, až budu hodně stará, budu chovat slepice. Pokud ovšem budu sedět na baráku na prdeli (rozuměj u kurníku) a nikam nebudu se přesouvat a vyhýbat se při plném vědomí akcím, kde mě hrozí návrat po setmění. Nebo si najmu komorníka Hanse. Spolehlivého. Který každou noc bude usínat u kurníku a plašit kunu. Jinak to nevidím.

A tak neslavně skončil můj první a možná nejspíš pro delší dobu poslední pokus o chování drůbeže.
A nejspíš budu zcela vegetariánem…

© zuska janis 2014

Dnes ráno skončil můj pokus chování slepic

13. července 2014 v 16:21 | zuska janis
(pojednání 1)

Natažené na trávníku
V boudě
V ohradě

Všude

Peří všude
Slepice všude
Na konkrétním místě

Dnes

Natažené
Nehybné
Bez hlavy

Jako rytíři

Bez brnění
V peří
Zahynuli v boji

Čest jejich památce

Bojovali statečně
Máchaly křídly
Řvaly zplna hrdel

Zbytečně

Rychlý pohyb
Umlčení hrdla
Tělo bez hlavy

Tichá smrt

Bez kosy
Smrtelný dech
Cítím sten

Obchází zahrady

Rozsévá smrt
Hlava bez těla
Tělo bez hlavy

© zuska janis 2014

Běžecké začátky

7. července 2014 v 22:12 | zuska janis
Vždy (tedy od té doby, co jsem ve věku cca 14 let začala trénovat karate, součástí kterého byl, v rámci tréninkového zahřívání, běh naboso v tělocvičně po dřevěných parketách) jsem tvrdila, že budu dělat jakýkoliv sport, ale běhání není pro mne. Tvrdila jsem, že běhání dokazuje starou známou "pravdu": Sportem k trvalé invaliditě. Bolest kloubů, ztuhlé svaly. Mnohem lepší je jízda na kole, plavání a další "méně opotřebovávající" sporty. Ztuhlost krku, či brnění v rukou při dlouhé jízdě na kole a "hektolitry" vypité vody při plavání jsem brala jako nutné zlo, které doprovází každý větší či menší sportovní výkon, nicméně toto zlo mě vždy přišlo menší jako zlo, kterému se říká BĚHÁNÍ…

Ranní běhání

21. dubna 2014 v 11:07 | zuska janis
nohy rosu stírající
boty bláto nabírají
těžknou vodou nasáté

stehna mrznoucí
rudou barvou svítí
klouby bolestí svíjejí

dech jak na posledním klání
v nepravidelném hekání
knedlík prostřed krku

nudle stojící u nosu
náhle frkající na stranu
vlasy s nasátou vlhkostí

ranní kapky chladí kůži
zimou rašící husina
pot kapající přes víčka

nohy ke konci se motající
šlak mě trefující
setrvačnost žene nohy vpřed

štěkající pes na dosleh
nemohoucnost bezelstná
zakopávající... vidina...

brzy skončí trápení...
toť celé mé ranní běhání

© zuska janis 2014

Nedokončená

1. října 2013 v 16:55 | zuska janis
Hořící čáry na obloze protínající ranní našedlou nebeskou modř
Co letadla směřující po ránu v dálavy nechávají
Střapaté (rozplývající se každou vteřinou)
Stejně jako tvé dredy rozverně rozčechrané na okrajích
Pokoutně se hadící a ryjící drážky do pevné kůže tvého těla (podél linie páteřní)
Necudně směrem dolů mizící a dotýkající se oblin tvých zad

© zuska janis 2013

Slunce smějící se v mlze

17. září 2013 v 20:19 | zuska janis
Slunce smějící se v mlze
Ráno deroucí se vlhkým oparem
Nehmotné šmouhy bílé
Malované štětcem tloušťky tak 500 či 1000
Připomínající ve známost
Pominutelnost bytí
Studené ráno prý ještě letní
Jasně dávající najevo
Že léto už nesílí
Černé tečky na drátech zpívající
Tesknou píseň opouštění
Hnízda prázdná, vyletěná
A stromy hledají své podzimní oděvy
Ty teplejší svetry červenou žlutou probarvené

© zuska janis 2013

Nadráno

3. ledna 2013 v 22:34 | zuska janis
Ponuré ocelově šedé nadráno
Temní beránci shlukující se
u stříbřistě zářící luny
Nárazy rohů prohlubujících
Krátery obsypaný povrch

Natažená krysa v kolejišti
Uchovaná v čerstvosti
Pro žrouty mršin
K pozdější konzumaci
Mrazem přilepená na pražci

© zuska janis 2013

Novoroční sumárum

28. prosince 2012 v 6:16 | zuska janis
loňská bilance:
Krátké zprávy
krátké vztahy
...
a co předsevzetí?
Dlouhé zprávy,
dlouhé vztahy?
...
Zdraví, štěstí
a co dál?
...
Práci zdar!

© zuska janis 2012

V daždi

21. května 2011 v 18:36 | zuska janis
Dážď steká
Z listov mok
Priezračný padá
Svetlo presvitá
Cez ihličie smrekov
Dúha v doline
Na druhej strane
Kocúr pod stromom
Pelíšek z ihličia
Spolu v ňom
Spánok padá
Viečka zatvára
Dych nepočuť
Kvapky hlučia
Vnímame obaja
Vlhkosť vzduchu
Čerstvú vôňu
Drsnú kôru
Smreku
Ja a kocúr
© zuska janis 2011

Virtuálně

19. dubna 2011 v 13:38 | zuska janis
Virtuální příteli zvu tě...
na virtuální kafe.
Virtuální voda ve virtuální konvici
virtuálně bublá.
Virtuálně zalévám virtuální kafe
ve virtuálním hrnku.
Virtuální vůně se líně
virtuálně line.
Virtuálně piješ své virtuální kafe.
... chutná virtuálně
ve virtuální realitě.

© zuska janis 2011

Kafe dnes nebude

19. dubna 2011 v 13:33 | zuska janis
Vařím vodu
...na kafe
Po několikáté…
V páru změnila se
Myšlenky v povětří
Opět bublání
Poklička rachotící
Myšlenky plápolající
Rána dělovitá
Hrnec prasklinou zející
...
Kafe dnes nebude

© zuska janis 2011
 
 

Reklama
Reklama