česko-slovenský L blog

Články k "blog" tématu týdne

Úvaha o reinkarnaci aneb proč stále množství lidí přibývá?

20. září 2014 v 22:18 | zuska janis
Někdy bych se chtěla narodit jako jiní lidé. Abych si zodpověděla ty tisíceré proč.

A třeba by to vůbec nepomohlo. Třeba bych se dohadovala sama se sebou. Protože to tak často je, že mám s některými lidmi ve spoustech věcí podobné názory, zájmy či mám pocit, že smýšlí naprosto stejně, aniž by jsme cokoliv dlouhosálne rozebírali.

Tak třeba jsem to já, narozená znovu dvakrát anebo ten druhý narozený dvakrát. Jen rozdílne zážitky v dětství či dospívání, odlišné zkušenosti, udělali nějaké rozdíly mezi námi.

Protože duše se při reinkarnaci dělit musí. Jak jinak by mohlo stále lidí přibývat?

Proč ale přibývají v jiných krajinách a Evropa prý vymírá? Nejspíš se nikomu už moc v Evropě až tak nelíbí a cpou se kvůli východním náboženstvím do Indie a do Číny. Kvůli exotice či temperamentu do Jižní Ameriky a největší dobrodruhové nejspíš volí si Afriku či třeba země z Blízkého Východu, kde jeden nikdy neví, kde vypukne nějaký vleklý politický spor, občanská válka nebo jiný válečný konflikt.

Anebo… že by to přibývání bylo tím (jak učí některé duchovní učení), že duše se reinkarnací dostává výš a výš, duše se "za odměnu" posune z jednoho nižšího druhu zvířete do druhého vyššího druhu a pak se v budoucnu v dalším kolečku posunou do člověka. Ale protože moc lidí na nirvánu (poslední "instance", kdy už se dále nereinkarnuje) nedosáhne, tak v těch lidských "fyzičněch" se točí stále dokola a tak lidí přibývá a zvířat ubývá.


To je ale jen má teorie ;)

© zuska janis 2014

Ticho pláva kraula v mori hluku naháňané rokenrolom

20. září 2011 v 22:16 | zuska janis
Ticho kraula pláva.
Rokenrol pláva kraula.
Rokenrol ticho doháňa,
v tichosti ho potápa.

Uniká rokenrolu,
vyhýba sa deathmetalu,
u symfonie v prestávkach,
na vlnách odpočíva.

© zuska janis 2011

Partnerská "toaletná" kríza

15. srpna 2011 v 22:02 | zuska janis
Pri jednej schôdzke s mojou známou som si vypočula dlhú story o jej "veľkých" partnerských problémoch spôsobených toaletným papierom, ktorý je tak bežný a každodenný, že väčšina ľudí sa nad ním ani nepozastaví, pokiaľ je ho dostatok (a prípadne sa nepretrhne). A pokiaľ to nie je novinový typ (ako za čias našich starých mám - niekedy nostalgicky spomínam na kadibudku so srdiečkom plnú pavúkov a natrhaných novín, kam som ako dieťa nechcela chodiť ani za nič na svete - a pravda, každodenne by som tam chodiť nechcela ani teraz).
A práve v type toaletného papiera tkvie jadro problému partnerských nezhôd mojej známej.

Maturita - životní zkouška?

22. května 2011 v 19:31 | zuska janis
no nevím, posledně jsme se shodli s kolegou, že takovou "maturitu" zažíváme každý semestr minimálně u dvou-tří těžších předmětů. Na učení máme krom průběžné přípravy v semestru maximálně týden a semestr trvá tři měsíce. Takže žádné 4 roky a permanentní připomínání učitelů, že se to blíží. Každopádně maturita je taková první větší zkouška a poprvé je to vždy nejtěžší. Pak je to také těžké, ale jeden už ví, že je to náročné a alespoň trošku se může psychicky připravit. Ale… když je zkoušející člověkem, vyžívající se v utrpení studentů, který napoprvé vyhází od zkoušky většinu a spousty z nich si vychutná na tři termíny, tak je proti tomu maturita procházka růžovou zahradou.

Trest smrti

24. března 2011 v 9:19 | zuska janis
Krv sa rozprskla po izbe. Ostriekala bielu stenu. Krásny kontrast. Len tie vnútornosti. Naplo ho na zvracanie. Uvedomil si, čo urobil. Vykonal to. Teraz pozeral na tú spúšť.
"Zaslúžil si to, zbabelec jeden. Nabudúce už si netrúfne. Vlastne… žiadne nabudúce už nebude. Ukončil som to. Má to za sebou."

Začalo to nevinne. V jeden letný horúci večer, kedy sa dýchať skoro nedalo, oblečenie nalepené na tele, ventilátor sa márne pokúšal prerazit stojaci vzduch. Mal otvorené okno, nad stolom na druhom konci izby rozsvietené svetlo. Ešte pracoval. Bol úspešným advokátom a zajtra mal záverečnú reč pred sudcom. V hlave mu bežalo tisíc myšlienok. V tej chvíli prišiel.

o náročnosti jazyka českého

23. ledna 2011 v 0:42 | zuska janis
Jak to tak čtu, tak spousta lidí je hrdá na to, že mluví, píše, čte česky, že je to rodný jazyk. To je samozřejmě správné, ale nic se nemá přehánět. Jako onehda s jazykovým zákonem na slovensku, kdy museli (možná ještě musí) být titulky pod českými pořady, k zahraničním ženským jménům se přidávalo nesmyslně a bez respektu k jinému jazyku "ová". Chápu, že se snaží držet čistotu jazyka (podobně jako jsou na to vysazeni francouzi), ale ne za každou cenu. Ale to jsem odbočila.
Lidé tady ve svých článcích prohlašují, že je to jeden z nejnáročnějších. Nevím, jak se posuzuje náročnost jazyka, nicméně si dovolím polemizovat nad tímto prohlášením.

Posmrtný život mých vlasů

8. ledna 2011 v 23:14 | zuska janis
Závidím mým vlasům jejich posmrtný život. Mít se takhle dobře po smrti, jako se mají mé vlasy, tak se ani umřít nebojím. Pečuji o ně, hýčkám je, výživu jim dodávám: kokosový šampón, proteinový kondicionér, kefa z koňského ohonu … a jim je to stejně jedno!
A mě by bylo asi také, taky bych to neocenila. Za mrtva. Ale teď za živa, to jo, to bych to ocenila určitě. Kdyby mne někdo hýčkal, obdivoval, pečoval o mne. Ale to ne, to se musím sama o vše postarat!
A sama sebe pochválit.

Hodila si mašli

22. prosince 2010 v 5:54 | zuska janis
Ráno ji našli.
(Jen díky cáru papíru s podivným dvouslovným vzkazem. Nikdo nechápal, nikdo nepochopil.)
Chtěla, aby jí našli.
Hodila si mašli.
Chtěla červenou, nešla jí však k pleti. S modravou barvou kůže by to opravdu neladilo.
Nakonec zvolila bílou. Bílou s jemnou stříbrnou výšivkou na okrajích.
Bílá se hodí ke všemu. K namodralé barvě ve tváři i k černým šatům, které si oblékla.
Aby měli méně práce a aby vypadala i pak dobře. Nechtěla, aby jí navlékli do něčeho neforemního, co vybere její matka. Nikdy neměli stejný vkus. A ona si na to tak potrpěla. Mnohem víc než její matka.
A teď si hodila mašli. Bílou s jemnou stříbrnou výšivkou na okrajích.

"Můj vzor"??? to neznám

10. prosince 2010 v 22:42 | zuska janis
Prý každý má nějaký vzor či hrdinu.
Já tuto postavu v mém světě postrádám. Kdo to má být? Pan dokonalý, Superman, Batman či Praktická žena?
Nikoho jako dokonalého nevidím, každý má své chyby. Jsou to taky jen "lidi".
Nebo je to Pán Bůh? To je pro mně něco ve vzduchoprázdnu a nedosažitelně nereálné.

Co mám ale vybudované, je skvělá soustava anivzorů. Začalo to tím, že jsem v pubertě vyhlásila, že v životě nechci být jako moje matka (no věkem se tam samozřejmě přibližuji). První velký antivzor ve všem podstatném.
Pak dále celkem přirozeně z řad učitelů. Poznámky "v životě nebudu jako ten XY třídní. Co si o sobě vůbec myslí! Je to starej páprda, ničemu nerozumí." Několik velkých antivzorů pod číslem dva v hodně důležitých věcech / názorech.
Pak přišli antivzory z řad šéfů. Proslovy typu "to je ale XY. To tedy naprosto po... Jak si to může vůbec dovolit? Já až budu jednou na jeho místě, v životě se takhle jako debil chovat nebudu." Několik menších antivzorů pod číslem tři v důležitých věcech.
No a pak zbývají už jenom nějaké obecné, které se průběžně vynořují počas celého dne, celého týden, celého měsíce, celého roku... Tak třeba: "takové kozačky bych si nikdy nekoupila, vždyť v tom vypadá jako... Ty jo, tá ma teda slovník jako fekál, já bych se takhle nikdy vyjadřovat nemohla. Božinku, ta mluví zcesty, nikdy bych v životě takové p... nemohla vypustit z pusy." Tisícky miniantivzorů v relativně nepodstatných detailech.
Antivzory mě prostě naučí, co nechci dělat a jak se nechci chovat. S jedním nedokonalým vzorem vzhledem k tomu, jaký jsem idealista si rozhodně nevystačím ale soustava antivzorů je myslím dobrá alternativa, která uspokojí i ty největší idealisty a hledače harmonie.
Jediné, v čem spočívá úskalí systému antivzorů je nutnost dobré paměti, aby si jeden vůbec pamatoval, co vše se mu nelíbí a co vše nemá rád :)
Stranické heslo dnešního dne tedy zní: Antivzorem směle vpřed k vysněným ideálům :)

© zuska janis 2010

Moja "najbestof" knižka

6. prosince 2010 v 1:24 | zuska janis
Tak v tomto mám jasno už od prepuberty. Je to "Malý princ" od Exuperyho, ktorého mám doma vo viacerých jazykových mutáciách (a rôznych rozmeroch) a stále rozrobenú autorskú knihu Malého princa, kde by mali byť moje ilustrácie, ale akosi sa už niekoľko rokov nemôžem dobrať k jej dokončeniu.
Dokonca, keď sme mali v škole súťaže v prednese, vždy som recitovala úryvky z tejto jednej jedinej knihy / knižky / knižôčky.
Je to pre mňa niečo ako biblia (ospravedlňujem sa vopred všetkým ortodoxným kresťanom a ďalším, ktorých by sa to mohlo osobne dotknúť) a učebnica psychológie (resp. kauzuistik) zároveň.
Príbehy, popis rôznych typov ľudí, hľadanie správneho, prezentácia dobra, tolerancie. Je tam všetko pre toho, kto číta pozorne.
Dostala som túto knižku po prvý raz k 7 narodeninám. Prvý krát som ju čítala asi v 9 rokoch a bola pre mňa desne nezaujímavá a nudná. Vrátila som sa k nej v 13 a od tej doby, som sa od nej neodtrhla.
Od tej doby som narazila ešte na veľa úžasných kníh (napr. čajka Jonathan Livingston, rôzne knihy od Dalajlámu, Pabla Coehla), ale Malý princ je proste prvý a jedinečný. Pre mňa určite. Nech si každý vraví čo chce.
 
 

Reklama