česko-slovenský L blog

filosofování o citu nejhlubším

22. dubna 2016 v 1:55 | zuska janis |  Teórie
Nejde to. Nejde ten cit vykořenit, kdyz celé srdce prorostlé. Není to o nějakém ideálu… Je to o něčem, o čem se říká, traduje, žije v legendách a často i v realitě. Je to něco, o čem si v dětství bájíme a pak po pubertě máme v rámci realistického náhledu na svět mínění, že neexistuje.A nakonec existuje…
I když… skutečně? Nebo je to opět jen výplod mé fantazie?

Těžko říct. Byť forma tohoto citu může být různá. Někdy, nedá se s osobou, vůči které je ten nejhlubší cit, nedá se žít. Protože. Protože si to druhá strana nechce přiznat, nebo do tohoto stadia nedospěla a tzv. "má ráda méně" nebo argumentuje rozumem. Nebo člověk, i když ten hluboký cit v sobě chová, sám si argumentuje rozumem a žití společné vzdává. Když se nechce nechat zničit, vycucnout. Člověk pro ten hluboký cit ztrácí naprosto odevzdaně sám sebe, je schopen udělat a dělat fakt vše. Byť osobní hrdost, nebo takzvané mít se rád, mělo by zaúřadovat a neudělat z člověka rozklepanou trosku vždy, jak se osoba, vůčí které je cit nejhlubší, v dohledu objeví. Jen silní lidé dovedou sami sebe uchovat u zdravého rozumu i přesto, že takovýto cit zakusili.
I když? Jedná se tady o ten nejhlubší a ryzí cit, nebo o čirou a ryzí závislost, která je špatným podhoubím za ten cit nejvyšší jen se vydává?

Milovat lze i parchanta a mít pro nej pochopení a slabost, na každém něco, co hodno milování, bo ten se díky tomu může o něco posunout, pokud si to tedy uvědomí, jakých darů se mu dostalo, aby třeba při dalším setkání v dalším životě se to otočilo…
I když? Otočilo? Nebo se v případném dalším životě přijde na to, že to byla opravdu jen závislost anebo marná snaha, protože "parchant" si vlastně nikdy neuvědomí a vlastně omyl a cesty se finálně rozejdou?

Ten druhý bude mít místo v srdci, duši, prostě tam hluboko a semínko bude čekat na správnou příležitost, kdy se pak potkají, zkusí to a pak se cesty rozejdou, není-li dáno ještě v ten daný okamžik a možna se sejdou později, až "zmoudří stářím" či až v dalším životě či životech - sem tam nějaké to setkání a až je dáno a vývoj osobnosti velmi příznivý, někdy se možná i finálně sejdou, což bude vrchol všech snah jich samotných i vesmíru, jak budhisté říkají, dosáhnou nirvány.
I když? Lze vůbec milováním druhé osoby dosáhnout něčeho jako je nirvána? Nebo si člověk zadělá jen na "celodějinné" trápení a kompromisování. Nebo lze díky kompromisům a toleranci dosáhnout nirvány?

Někteří mají pocit, že už jednou něco také zažili a nikdy nic podobné nepřijde, že největšíi láska života je pryč a že se ten cit do "budoucnosti" nedá přenést... A tak s vděkou přijímají to, co je... A jiný to vnímá zas tak, že pro tento život možná již tu svou největší potkal a potkají se zas až v dalším životě, ale současně cítí, že další věci, zkušenosti a prožitky jsou nutné pro posun věcí aby pak mohlo přijít k naplnění. A pak někdy třeba i dojde k tomu naplnění, když to bude o maximální toleranci, svobodě a přitom vědomí, že jsou tu jeden pro druhého plně, s maximalní podporou, když je třeba a dopřaním osobní svobody, když je jí potřeba. A se souznějícím žitím, kdy ani mnoho slov netřeba, bo tak na sebe naladění, že cítí, co ten druhý potřebuje i přesto že možná jeden ze začátku se tomuto porozumění trošku brání, ale ve skutečnosti s vděčností příjímá... Jedna duše ve dvou tělech...
I když? Může se vůbec duše půlit a nastěhovat se do dvou těl nebo se roztahuje v nekonečnu jako vesmír a "pravou láskou" může být vlastně kdokoliv?

© zuska janis 2016
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum | Web | 22. dubna 2016 v 3:32 | Reagovat

Na hajzlech je dobré jen to, že se umějí zničit . :)

2 Fredy | Web | 22. dubna 2016 v 9:28 | Reagovat

hezky napsáno :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama