česko-slovenský L blog

Ve výkladní skříňi

10. prosince 2015 v 23:23 | zuska janis |  Povídkaření
Jako každý rok, v ten stejný den, stála před skříní a lovila dávno nenošené. Jednou za rok. Úzké kožené černé motorkářské kalhoty, co jí dodávají drsný výzor a pletený svetřík s nadčasovým vzorem a velkým véčkovým výstřihem, který délkou končil těsně pod lemem kalhot, takže bylo vidět její stále hezky tvarovaný zadek.
Prsa sice nebyly již na tom místě, jako bývali kdysi, ovšem uměla si poradit a díky push-upce měla pocit, že jí ňadra podepírají hlavu. Nezvyklý pocit. Ale v zrcadle to vypadalo dobře. Namalovat řasy, ústa, vypnout vlasy nahoru v rozcuchaném drdolu a mohla vyrazit.
Jako každý rok. Od té doby, co odešla. Odešla od toho hovada, který ji třináct let srážel sebevědomí a každým svým pohledem přesvědčoval, že za nic nestojí. Slovem často ani nezavadil. Zato pěstí ano.
Odešla. Po dlouhém přesvědčování od kamarádky, po několika vyšetřeních na pohotovosti a policejních záznamech. Pak chráněné bydlení, azylové domy... až se ocitla zde. Na druhém konci republiky, kde nezná nikoho. Jen psycholožku. Přesvědčila ji, že si musí zvednout sebevědomí, jinak si přitáhne to stejné. Stejného hajzla.
Není mistr manipulace ani různých chození kolem horké kaše. Buď řekne co si myslí nebo nic. I proto často schytala. Řekla co si myslí. A tak si to přebrala po svém. Den odchodu od toho grázla určila jako den, kdy si zvedne každý rok o trošku víc naprosto cíleně sebevědomí. Kdy někoho zbalí a kdo jako omámen půjde za ní.
Už třináct let. Ze začátku to bylo těžší, byť se na ni vždy někdo rychle nalepil. Psychicky to ale nedala. Utekla po prvním drinku, po prvním letmém dotyku. Ale těšilo jí to. Těšilo jí, že má někdo zájem.
Třináct let. Pak už se osmělila a dovolila i letmý dotek. Třináct let. Časem vypila i více drinků, ale nikdy nedovolila více. Až dnes, říkala si. Dnes jsem připravena. Rozhodně vypla hruď před zrcadlem, pak natáhla kozačky a rázným pohybem vytáhla zipy nahoru.
Venku se zadívala do výkladní skříně, upravujíc si prsní svalstvo ve výstřihu, sladce nevědoma toho, u jakého krámu stojí a co za pultem vevnitř vystaveno. Mlsný kolemjdoucí kocour olizuje koutky úst. Potěšena zájmem neznámého více vypla hruď a natáhla obtažený svetr tak, aby výstřih ukazoval co nejvíce z ne už úplně čerstvého, ale pořád atraktivního zboží... Kocour hypnotizujíc výklad, vchází dovnitř a už od dveří se širokým úsměvem hlásí obsluze: mladé telecí... Jako obvykle, dodává. S pohledem nemilosrdného zabijáka zaostřila svůj pohled do prostoru u pultu a naštvaně bouchla do skla výkladu. Kocour se otočil a s tím stejným širokým úsměvem s laskavým pohledem v očích rázně zavrtěl hlavou. Ne ani nemusel vyslovit nahlas.
Rychle zapla tři knoflíky kabátu a naštvaně odcházela k zastávce tramvaje. Snad alespoň v baru bude někdo, kdo ocení její výstavní, byť ne nejmladší, maso a pro dnešek jej polaská alespoň pohledem.
© zuska janis 2015
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kika | E-mail | Web | 13. prosince 2015 v 16:36 | Reagovat

pěkná povídka, člověk si uvědomí, že by neměl truchlit a zotavovat se příliš dlouho, protože pak už bude vždycky jenom starší :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama